Proč je někdy tak těžké přijmout jinakost?

Neschopnost respektovat jiný způsob života, než ten svůj je známkou emoční nezralosti. Kdesi na sítích jsem zachytila podobnou myšlenku, a protože je pro mě jednou z velkých pravd života, chci se o ní v tomto článku trochu více rozepsat a snad tím i někomu objasnit, proč je pro něj nebo jeho okolí tak moc těžké vypořádat se s odlišností.

Nejspíš už jsi zažila situaci, kdy tě dráždil odlišný názor nebo jiný životní styl, anebo naopak tvoje jinakost byla těžko přijatelná pro ostatní. Měla jsi třeba jiný pohled na společenské dění než většina, zvolila sis povolání nebo životní cestu, která nebyla okolím uznána jako „ta správná“, rozhodla ses nejíst maso, a tvá rodina s tím měla problém, vychovávat děti jinak než je ve tvé rodině zvykem, nebo ses odhodlala k životnímu kroku, který zanechal tvé okolí v překvapeném úžasu nebo dokonce odporu…

Když pochopíme, co se v lidech v takových situacích děje, může se nám v životě obrovsky ulevit a dostaneme se na cestu dál – k nim i k sobě.

Toto téma má kořeny, jak jinak než – v evoluci lidstva. Náš miliony let starý plazí mozek je navyklý na vyhledávání potenciálního zdroje ohrožení, a jedním z kritérií nebezpečnosti je právě odlišnost. Pokud se setkáme s něčím, co je pro nás nové, neznámé, jiné než to, co žijeme my, aktivuje se tato část mozku a naše automatická (= nevědomá) reakce je obranná. Vymezíme se vůči tomu, nechceme to přijmout, protože se bojíme o své bezpečí. Snažíme se vyhnout změně svého osvědčeného způsobu žití a přemýšlení, protože to nám až dosud zajišťovalo bezpečné přežití.

To, co cítíme, je vlastně hluboký a evolučně podmíněný strach o život.

Jestliže jsme dostatečně emočně zralí, dokážeme tuto emoci – strach – uvidět, nechat projít a nedovolit jí, aby ovlivnila naši vnější reakci a jednání. Jinými slovy řečeno, nenaskočíme na automatismus pravěkého mozku, dokážeme si od něj poodstoupit a vyhodnotit, že jiný názor nebo třeba styl oblékání druhého člověka nás nikterak neohrožuje, vlastně se nás vůbec netýká a můžeme ho nejen tolerovat, ale i vítat, protože přináší rozmanitost a inspiraci do našeho zaběhnutého způsobu vidění světa. Může pro nás být zdrojem učení, osobního nebo pracovního posunu, je to zkrátka obohacující situace, nikoliv hrozba.

Vyvolává v tobě nějaký člověk svou odlišností bouři emocí, dráždí tě a popuzuje, rozčiluješ se nad tím a nedokážeš to pochopit? Dospěj.

Zní to drsně, ale je to jediná cesta, jak v této oblasti změnit své prožívání a přestat destruovat své vztahy k ostatním i k sobě. Neschopnost přijmout jinou, než vlastní perspektivu je jedním ze znaků emoční nevyzrálosti. Jen emočně nevyzrálé osobnosti vidí svět černobíle tak, že existuje jejich způsob vidění, který je správný, a pak všechny ostatní, které jsou špatné. Jsme tu, abychom rostli, vyvíjeli se a učili se chápat různé roviny témat, oblastí života a nepřeberné množství možností, kterými se život na naší planetě projevuje. Naším „dospěláckým“ cílem tedy není uzavírat se před tím, co je jiné, trochu děsivé nebo bolavé, ale naopak se tomu všemu co nejvíce otevřít a otevření zůstat.

A jak se emočně dozrává, ptáš se? Je to cesta lemovaná sebepoznáním, vytrvalým pozorováním svých emocí a pocitů, nepotlačování žádné části toho, co cítíme, co si myslíme a co potřebujeme, ale naopak uvidění sebe sama ve skutečném a celistvém obraze, bez příkras a nezdravé kritiky. Emočně dospět znamená podívat se zpříma do tváře všemu, čím jsi, čím jsi byla, všem svým zářivým i stinným stránkám, schopnostem i nedokonalostem, a přijetí toho všeho v jeden celek. Znamená to neodstrkovat od sebe to, čeho se bojíš nebo co se ti nelíbí, ať už je to na tvém těle nebo ve tvém nitru. A jakmile se to začne dařit, uvidíš sebe i druhé úplně jinak – se soucitem a laskavostí, bez potřeby mít „navrch“ nebo být „lepší“.

Emočně dozrát znamená umožnit sobě i druhým být přesně tím, čím jsou.