3 nejčastější návyky, které podporují pocit, že nemáte život ve svých rukách

Bylo by ohromně snadné jen tak ledabyle odpočítávat den za dnem, bez vydání větší energie, bez usilování o cokoliv, čekat, co přijde, u toho pít pivo, sledovat televizi a říkat si, že nějak bylo, nějak bude, a že to stejně není v naší moci. To „nějak“ mi zní jako takový ten nechutně rozblemclý průměr něčeho, taková mlíková polívka z jídelny, uniformní něco, kterého bychom asi měli chtít dosahovat, pokud chceme být spořádanými občany a nevyčnívat. Jenže odvaha je to, co po nás nadcházející období bude vyžadovat nejvíc. Překonávání vlastních strachů a zažitých stereotypů, překročení stínu oběti lapené osudem, rodinou nebo společností, a uvidění sebe sama v pravém světle. Pokud se poznáváte v následujících schématech, nemusíte mít pocit viny, raději s tím pojďte trochu pohnout. Tohle jsou návyky, se kterými se budete muset rozloučit, chcete-li žít neobyčejný život.

• neustále si stěžovat

„Zase zdražili máslo“, „ti politici se pořád jen hádají a o obyčejné lidi se vůbec nezajímají“, „taky bych si chtěl letět v zimě do tropů, jako šéf, ale to by mu tu neměl, kdo dělat jeho práci“, „to mě tak štve, že tu nikdo neotevře pořádnou restauraci“….

Zaprvé – tím, že si tyto mantry nespokojenosti lidé neustále omílají, posilují realitu, na kterou si stěžují. Dávají jí pozornost = svou největší tvůrčí sílu. Schválně, dělejte si čárky, kdykoliv řeknete tu vaši oblíbenou stěžovací větu – kolik jich za týden bude? A kolik oproti tomu bylo těch, kdy jste něco upřímně ocenili, poděkovali za něco, cítili radost, že je něco nebo někdo ve vašem životě? Jakmile je toho, co nechcete, mezi vašimi myšlenkami víc, nemůže se vám vaše realita líbit, to je zákonité.

Zadruhé – co by se začalo dít, kdyby lidé, kteří říkají „v tomhle městě není žádná pořádná restaurace“ šli, a jednu takovou otevřeli? A lidé, kteří říkají „tohle máslo je drahé“, ho třeba přestali kupovat? A ti, kdo si stěžují na šéfa, pro něj prostě přestali pracovat? Ano, může to znít idealisticky a vaše mysl nejspíš právě teď začíná vyhazovat hromadu automatických vzorců ve smyslu „to přece není tak jednoduché“. No ano, přesně tak: budete-li na to pohlížet jako na těžké, tak to takové bude. Je mnoho lidí, kteří se rozhodli nepracovat pro zaměstnavatele, se kterým nesouzněli, a začali pracovat sami pro sebe. Přestože by i oni jistě našli spoustu důvodů, proč to „nejde“. Seskočili z houpačky „tahle práce mě štve, ale musím jí dělat“, a začali rozhoupávat houpačku „dělám, co mi dává smysl a jsem za to dobře placený“.

Vždycky máme volbu. Vždycky. A to i tehdy, když to vypadá, že tu žádná není.

• řešit ty ostatní

To se takhle sejde třeba široká rodina nebo skupina známých, a kromě stížností a banalit, se řeší i to, jak žijí ti druzí. Samozřejmě ne ti, co sedí v místnosti, ale ti ostatní – ještě širší rodina, sousedi, známí, kolegové z práce… A už to jede ve velkém: ten je takový, ta je taková, hodnotíme, cejchujeme, vynášíme soudy a prognózy, abychom se aspoň na chvíli cítili jako ti borci, co mají všechno pod kontrolou a je jim vše jasné. Co na tom, že do očí by to těm lidem asi neřekli.

A fascinující na tom je i to, že ti stejní lidé, co se tak ohnivě vymezují vůči ostatním, v sobě přitom většinu času řeší strachy typu „co by tomu řekli ostatní“ – co by řekli nebo si o nich mysleli právě ti lidé, které tu pomlouvají. Vlastní strach z nepřijetí se často projeví přesně takto – nepřijetím těch druhých. Ale jakmile se tomuto strachu podíváme do očí a přijmeme ho, pak může konečně zmizet, místo aby nás vláčel.

• přehazovat odpovědnost

Postavit se a říct „tohle chci“, „tohle nechci“? Nee, to je příliš děsivé. Radši řeknu kolegyni v kanceláři, že to jídlo v kantýně mi nechutná, a budu doufat, že s tím něco udělá ona. Některé ženy celé měsíce i roky všem okolo vyprávějí, jak je „ten jejich“ nevezme nikam ven, a tak sedí doma. A z pozice oběti i o tomhle – že sedí doma, a může za to on, všem kolem vyprávějí. Místo aby si řekly „Chci jít s partnerem na koncert? Kupuji vstupenky a jdeme,“ nebo si uvědomily, že s ním nikam jít nechtějí, že by šly radši samy, nebo s někým jiným, a začaly řešit možná i trochu hlubší problémy uvnitř vztahu.

Právě o to teď nejvíc jde i v naší společnosti. Uvědomit si, že už to nikdo jiný za nás nevyřeší, že je to na každém jednom z nás, abychom se chopili kormidla a podpořili všechno to, o co opravdu stojíme. Nemusí to být žádné obří kroky nebo velké projekty, i zdánlivé maličkosti jsou důležitým hnacím motorem a inspirací pro okolí. Pokud chcete podpořit neplýtvání jídlem, můžete si lépe rozvrhnout, co z jakých surovin který den připravíte, nebo nakupovat vědoměji. Pokud chcete chránit životní prostředí a toužíte nepotkávat na silnicích takové množství kamionů, nekupujte dovážené mrkve z Portugalska, a podpořte místní dodavatele. Chcete lépe vycházet s rodiči? Začněte u sebe a vytáhněte ze skříně všechny kostlivce.

A především: převezměte odpovědnost za svůj vlastní život. Je to jediná možnost, jak žít svůj plný potenciál, budovat zdravé vztahy a žít plný život. Ne jen přežívat schovaní za firemní košilí, ale opravdu za sebe, žít vášnivý život plný ohně tryskajícího přímo z vašeho srdce.

Nalijme si čistého vína – všechny tyto strategie lidé používají jen proto, aby se nemuseli podívat do očí svým vlastním problémům, obavám, aby nemuseli uvidět, že jim v životě něco skřípe a chtělo by to se na to podívat zblízka, anebo třeba i něco změnit. Jenže to by bolelo, bylo by to nepříjemné. Tak si pojďme radši ještě povídat o tom, jak na nás ti mocní kašlou, nebo kdo se s kým nebaví v práci…